Celých sedm staletí se krása Lužických hor zrcadlí v díle zdejších sklářů. I proto se o ní říká, že je to krása křehká. Křehká jako vzpomínky na prastaré duby střežící oblá návrší. Na sklářské cesty zakousnuté do pískovcových úbočí, na lesy plné buků, pokyvujících nevěřícně korunami nad lidským hemžením. Na divoké louky s vysokou trávou, která hebce šimrá po dlaních a šeptá o tajemstvích ukrytých v každém dalším kroku.
Lustry z Lužihor osvětlují konferenční i kulturní sály, paláce a velkolepá prostranství po celém světa. Najdete je, rozhoupané mořskými vlnami, na soukromých jachtách, ale i klidně a důstojně visící na veřejných místech jako jsou letiště, kostely či mešity. V jejich ověscích se odráží slunce 24 hodin denně, od Západu, přes Africký kontinent, až po blízký i vzdálený Orient.
Tak jako kdysi, i dnes jsou Lužihory protkané sítí malých nenápadných dílniček v domech místních sklářů a sklářek, brusičů a brusiček, šperkařů a šperkařek. Jsou jich desítky, možná stovky, a s novými ročníky mladých, progresivních sklářů stále přibývají. Stačí zavolat, zazvonit, zaklepat, počkat, než ztlumí plynové kahany a hlučné brusky, a pak už jen vybírat z čerstvé nabídky tvarů a barev.
Na světě jich už moc není, ale tady, v Lužihorách, jich najdete na malém území hned několik. Voní i vypadá to v nich jako v pekle, a přitom tu šikovné ruce a mocná ústa sklářů přivádí na svět nebesky krásné skleněné kusy. Hutní sklo, to nejsou jen vázy, mísy, džbánky a skleničky, ale i skleněné prvky pro moderní lustry.
Vyfoukat ze skla hlavu jelena i s majestátním parožím. Vyrobit skleněný oltář, před nímž poklekne úžasem i bezvěrec. Odlehčit skleněnými designovými prvky ta nejhonosnější sídla a rozsvítit skleněnou nádherou ta nejvýjimečnější místa na světě. Umění lužihorských sklářů se vždycky nenechává svázat formou. Umí dát hmotě svobodu a povýšit ji z účelovosti na umění.
U nás v Lužihorách pořád ještě umíme vyrobit historické sklo, včetně toho nejznámějšího, lesního. Repliky číší, sklenic, džbánů a mís z dávných časů si u nás objednává celá Evropa. Dodáváme je na zámky, hrady, řemeslné trhy i do soukromých sbírek. Dozvídáme se díky tomu, jak sklo vypadalo kdysi, a uchováváme řemeslo pro další generace sklářů.
Lustraři jsou v Lužihorách doma již mnoho staletí. I proto je nepředstavitelné, že by byly místní svatostánky osvětlené jinak, než právě velkolepými lustry z místních dílen. S božím pohledem zrcadlícím se ve třpytivých ověscích zdejších lustrařských skvostů se lze setkat třeba v kostele v Kamenickém Šenově, v Prysku či Jablonném v Podještědí.
U nás v Lužihorách pořád ještě umíme vyrobit historické sklo, včetně toho nejznámějšího, lesního. Repliky číší, sklenic, džbánů a mís z dávných časů si u nás objednává celá Evropa. Dodáváme je na zámky, hrady, řemeslné trhy i do soukromých sbírek. Dozvídáme se díky tomu, jak sklo vypadalo kdysi, a uchováváme řemeslo pro další generace sklářů.
Vyfoukat ze skla hlavu jelena i s majestátním parožím. Vyrobit skleněný oltář, před nímž poklekne úžasem i bezvěrec. Odlehčit skleněnými designovými prvky ta nejhonosnější sídla a rozsvítit skleněnou nádherou ta nejvýjimečnější místa na světě. Umění lužihorských sklářů se vždycky nenechává svázat formou. Umí dát hmotě svobodu a povýšit ji z účelovosti na umění.
Lustry z Lužihor osvětlují konferenční i kulturní sály, paláce a velkolepá prostranství po celém světa. Najdete je, rozhoupané mořskými vlnami, na soukromých jachtách, ale i klidně a důstojně visící na veřejných místech jako jsou letiště, kostely či mešity. V jejich ověscích se odráží slunce 24 hodin denně, od Západu, přes Africký kontinent, až po blízký i vzdálený Orient.
Tak jako kdysi, i dnes jsou Lužihory protkané sítí malých nenápadných dílniček v domech místních sklářů a sklářek, brusičů a brusiček, šperkařů a šperkařek. Jsou jich desítky, možná stovky, a s novými ročníky mladých, progresivních sklářů stále přibývají. Stačí zavolat, zazvonit, zaklepat, počkat, než ztlumí plynové kahany a hlučné brusky, a pak už jen vybírat z čerstvé nabídky tvarů a barev.
Lustraři jsou v Lužihorách doma již mnoho staletí. I proto je nepředstavitelné, že by byly místní svatostánky osvětlené jinak, než právě velkolepými lustry z místních dílen. S božím pohledem zrcadlícím se ve třpytivých ověscích zdejších lustrařských skvostů se lze setkat třeba v kostele v Kamenickém Šenově, v Prysku či Jablonném v Podještědí.
Na světě jich už moc není, ale tady, v Lužihorách, jich najdete na malém území hned několik. Voní i vypadá to v nich jako v pekle, a přitom tu šikovné ruce a mocná ústa sklářů přivádí na svět nebesky krásné skleněné kusy. Hutní sklo, to nejsou jen vázy, mísy, džbánky a skleničky, ale i skleněné prvky pro moderní lustry.
Mléčný závoj ranní mlhy teprve líně odkrývá vrcholky Lužických hor a ve sklářské huti už se dávno pracuje. Jako v mraveništi se to tu hemží od pěti ráno. V létě ještě dřív. Aby se mohlo jít domů, než se horko u rozpálené pece nebude dát vydržet. I proto musí skláři pořád a hodně pít. Doplňují, co vypotí za osmihodinovou šichtu. Šichta končí "fajrumtem" (Feierabend) okolo druhé odpolední.
Než sklářům začne den, sklářská pec už pořádně žhne. Sklo ve velké pánvi uvnitř pece se táhne jako kaše. Je už obarvené a zbavené všech nečistot. Ty se z povrchu skelné kaše stahují kleslem. Jakmile je nachystáno, udělá se pruba. Z pánve se na píšťalu nabere hmota skla a foukne se do ní. Aby se vidělo, kolik je v něm nečistot a vzduchových bublin.
Huťafle se dobře vykopávají, když do nich spadne rozžhavený střep. Kožené pantofle přetažené až přes nárt a s větracími dírkami jsou ideální obuví na verštat. Nekloužou na ochozené prkenné podlaze, chrání chodidlo před popálením a jen tak se nepropíchnou. Když předák nahoře na verštatu dupne huťaflí o zem, dává tím zadákovi pod sebou signál, aby otevřel bukovou formu. Sklo na píšťale je vyfouknuté a získalo svůj tvar.
Taneční sál sklářů. Vyvýšené podium z dřevěných fošen kolem sklářské pece. Ráno před šichtou se podlaha verštatu poleje vodou. Smyjí se nečistoty z předchozího dne a začíná se nanovo. Kroky, otočky, dupání, je to vážně jako tanec. Předák udává tempo a ostatní se ladí podle něj. Nabrat sklovinu na píšťalu, předfouknout baňku, opracovat ji svalákem a předat mistru k dofouknutí. Zadák pod podiem mezitím už otvírá bukovou formu, ve které vzápětí v oblaku páry mizí sklo točící se na píšťale, teď už v rukou mistra.
Ať vás ani nenapadne hrozit sklářům peklem. Vysmáli by se vám. Koukají do něj dírou v peci celou šichtu. Když se zrovna nenabírá sklovina, díra se zavře plackou. Při práci se placka odsune a ze strany se přišoupne zobák. O jeho zářezy si sklář opře dlouhou píšťalu, kterou nabírá roztavené sklo z pánve uvnitř výhně. Aby ho dvanáctisetstupňový žár z pece nesežehl, zakryje se přitom díra zčásti santychlem.
Hlavní náčiní sklářů. V jejich rukou někdy vypadá spíš jako klarinet nebo pozoun. A pro to, co na ní pomocí lidského dechu z rozžhavené hmoty vzniká, míváme stejné nadšení, jako pro hudební tóny. Sklář musí vědět, jak do kovové píšťaly fouknout, aby skleněná bublina na jejím konci přesně vyplnila tvar bukové formy. Dlouze se nadechuje ústy a zkušeně dávkuje výdech. Podle velikosti a váhy toho, co chce vyrobit, si sklář volí i tloušťku píšťaly a náustek.
Úzká kruhová pícka umístěná v huti často mimo verštat. V ní se znovu rozžhaví již vyfouknuté sklo, na kterém je potřeba dodělat třeba hrdlo pro nalévání. Ostré okraje vzniklé po odpuku z píšťaly žárem v trumlu zase změknou, zaoblí se a kulatým šoršálem se pak může vytvarovat hubička nebo hrdélko.
Neboli svalák, podle toho, že se v něm sklo sválí do hrubého tvaru, předtím, než se vloží do formy k dofouknutí. Bez svaláku a dalšího vercajku, jako šajpálky, kulmy, kapráku, paclšáře, zářezky, nůžky, šoršálu nebožlábku, se neobejde žádný sklářský verštat.
Téměř každá sklářská huť má svoji formárnu, dílnu plnou hoblin a pilin. Voní tu bukové a hrušňové dřevo, na zdech visí rozličná dláta a pod rukama formařů tu vznikají originální formy na sklo. Dávají mu požadovaný tvar. Předák do nich vloží píšťalu s předfoukaným sklem, zadák sedící na štokrleti pod verštatem formu zavře a počká, než předák sklo dofoukne. Před použitím se dřevěné formy namáčí. Mezi dřevem a rozžhaveným sklem vznikne vrstva páry a vyfouknuté sklo je pak dokonale hladké.
Skláři jí někdy říkají lednice. Vyfouknuté sklo je potřeba opatrně ochladit o více než pět set stupňů Celsia, aby se vnitřním pnutím nerozprsklo nebo nepopraskalo. V tamprovně se postupně a rovnoměrně zchlazuje cirkulujícím vzduchem. Hotové výrobky se do tamprovny staví na rošty v několika patrech, takže po otevření dvířek to v ní opravdu vypadá jako když otevřete chladničku.
Skláři používají mnoho technik úpravy skla. Krakle je jednou z nich. Rozžhavené sklo se vyválí v bukových pilinách a zchladí vodou. Popraská, ale nerozpadne se a jeho povrch získá zvláštní strukturu. Nebo když chtějí skláři dostat do skla bubliny, přidají do vody na jeho zchlazení sodu. K tradičním technikám patří rytí, pískování, ledování, výpal, leštění, broušení, řezání, leptání, matování, lazurování, malování, irizování, stříbření a mnoho dalších. Ale to už bychom vyprávěli jiný příběh…
Mléčný závoj ranní mlhy teprve líně odkrývá vrcholky Lužických hor a ve sklářské huti už se dávno pracuje. Jako v mraveništi se to tu hemží od pěti ráno. V létě ještě dřív. Aby se mohlo jít domů, než se horko u rozpálené pece nebude dát vydržet. I proto musí skláři pořád a hodně pít. Doplňují, co vypotí za osmihodinovou šichtu. Šichta končí "fajrumtem" (Feierabend) okolo druhé odpolední.
Než sklářům začne den, sklářská pec už pořádně žhne. Sklo ve velké pánvi uvnitř pece se táhne jako kaše. Je už obarvené a zbavené všech nečistot. Ty se z povrchu skelné kaše stahují kleslem. Jakmile je nachystáno, udělá se pruba. Z pánve se na píšťalu nabere hmota skla a foukne se do ní. Aby se vidělo, kolik je v něm nečistot a vzduchových bublin.
Huťafle se dobře vykopávají, když do nich spadne rozžhavený střep. Kožené pantofle přetažené až přes nárt a s větracími dírkami jsou ideální obuví na verštat. Nekloužou na ochozené prkenné podlaze, chrání chodidlo před popálením a jen tak se nepropíchnou. Když předák nahoře na verštatu dupne huťaflí o zem, dává tím zadákovi pod sebou signál, aby otevřel bukovou formu. Sklo na píšťale je vyfouknuté a získalo svůj tvar.
Taneční sál sklářů. Vyvýšené podium z dřevěných fošen kolem sklářské pece. Ráno před šichtou se podlaha verštatu poleje vodou. Smyjí se nečistoty z předchozího dne a začíná se nanovo. Kroky, otočky, dupání, je to vážně jako tanec. Předák udává tempo a ostatní se ladí podle něj. Nabrat sklovinu na píšťalu, předfouknout baňku, opracovat ji svalákem a předat mistru k dofouknutí. Zadák pod podiem mezitím už otvírá bukovou formu, ve které vzápětí v oblaku páry mizí sklo točící se na píšťale, teď už v rukou mistra.
Ať vás ani nenapadne hrozit sklářům peklem. Vysmáli by se vám. Koukají do něj dírou v peci celou šichtu. Když se zrovna nenabírá sklovina, díra se zavře plackou. Při práci se placka odsune a ze strany se přišoupne zobák. O jeho zářezy si sklář opře dlouhou píšťalu, kterou nabírá roztavené sklo z pánve uvnitř výhně. Aby ho dvanáctisetstupňový žár z pece nesežehl, zakryje se přitom díra zčásti santychlem.
Hlavní náčiní sklářů. V jejich rukou někdy vypadá spíš jako klarinet nebo pozoun. A pro to, co na ní pomocí lidského dechu z rozžhavené hmoty vzniká, míváme stejné nadšení, jako pro hudební tóny. Sklář musí vědět, jak do kovové píšťaly fouknout, aby skleněná bublina na jejím konci přesně vyplnila tvar bukové formy. Dlouze se nadechuje ústy a zkušeně dávkuje výdech. Podle velikosti a váhy toho, co chce vyrobit, si sklář volí i tloušťku píšťaly a náustek.
Úzká kruhová pícka umístěná v huti často mimo verštat. V ní se znovu rozžhaví již vyfouknuté sklo, na kterém je potřeba dodělat třeba hrdlo pro nalévání. Ostré okraje vzniklé po odpuku z píšťaly žárem v trumlu zase změknou, zaoblí se a kulatým šoršálem se pak může vytvarovat hubička nebo hrdélko.
Téměř každá sklářská huť má svoji formárnu, dílnu plnou hoblin a pilin. Voní tu bukové a hrušňové dřevo, na zdech visí rozličná dláta a pod rukama formařů tu vznikají originální formy na sklo. Dávají mu požadovaný tvar. Předák do nich vloží píšťalu s předfoukaným sklem, zadák sedící na štokrleti pod verštatem formu zavře a počká, než předák sklo dofoukne. Před použitím se dřevěné formy namáčí. Mezi dřevem a rozžhaveným sklem vznikne vrstva páry a vyfouknuté sklo je pak dokonale hladké.
Neboli svalák, podle toho, že se v něm sklo sválí do hrubého tvaru, předtím, než se vloží do formy k dofouknutí. Bez svaláku a dalšího vercajku, jako šajpálky, kulmy, kapráku, paclšáře, zářezky, nůžky, šoršálu nebožlábku, se neobejde žádný sklářský verštat.
Skláři jí někdy říkají lednice. Vyfouknuté sklo je potřeba opatrně ochladit o více než pět set stupňů Celsia, aby se vnitřním pnutím nerozprsklo nebo nepopraskalo. V tamprovně se postupně a rovnoměrně zchlazuje cirkulujícím vzduchem. Hotové výrobky se do tamprovny staví na rošty v několika patrech, takže po otevření dvířek to v ní opravdu vypadá jako když otevřete chladničku.
Skláři používají mnoho technik úpravy skla. Krakle je jednou z nich. Rozžhavené sklo se vyválí v bukových pilinách a zchladí vodou. Popraská, ale nerozpadne se a jeho povrch získá zvláštní strukturu. Nebo když chtějí skláři dostat do skla bubliny, přidají do vody na jeho zchlazení sodu. K tradičním technikám patří rytí, pískování, ledování, výpal, leštění, broušení, řezání, leptání, matování, lazurování, malování, irizování, stříbření a mnoho dalších. Ale to už bychom vyprávěli jiný příběh…
Bývaly vyživujícím pletivem Lužických hor. Zakousnuté do pískovcových břehů, vinou se dodnes smíšenými lesy a pastvinami, i po všech těch staletích pořád velkoryse široké a sebevědomě nasměrované: Do světa! Za obchodem, do učení, pro výrobní tajemství…
Vzít kus země, zahřát ji, fouknout do ní a přetvořit ji v nádobu plnou světla. Připomíná to příběh stvoření. A ano, skláři jsou tak trochu bozi. Stačí se dívat, s jakou jistotou vdechují tvar a lehkost něčemu, co bylo těžkopádnou horninou. Na rozdíl od prvního tvůrce, kterému stačila obyčejná hlína, však skláři ke své práci potřebují horninu s určitými vlastnostmi. Míst, kde se těží kvalitní křemičitý sklářský písek, ten světlý, skoro bílý, správně zrnitý, není mnoho. Na dohled Lužihor jsou hned dvě místa – Provodín a Srní.
Šedé kmeny buků v Lužihorách stoupají vysoko k nebi. Možná i díky chronickému předávkování světlem si buk nedělá s ničím vrásky a jeho dřevo je pevné, ale přitom hladké, bez hrubé struktury. Ideální pro sklářské formy, do nichž se pak skláři trefují rotující píšťalou s horkou sklovinou. Syrové bukové dřevo, šikovné ruce a dech sklářů darují sklu již více než 7 staletí jeho tvar, aniž by si na něm nárokovali vlastní podpis.
Součinnost všech 4 živlů by se nejspíš při troše domýšlení dala vypozorovat v každém řemesle. U sklářství vás to však napadne hned na první pohled. Sklářský kmen složený z křemičitého písku, potaše, vápence a dalších prvků, tu zastupuje živel země, výheň sklářské hutě pak živel ohně, všudypřítomný vodní živel formuje sklo, zatímco vzdušný živel horké a tvárné sklo zchladí a ukotví v konečném tvaru, postupně a opatrně, aby nepopraskalo. Když se 4 živly spojí s pátým elementem, kterým je lidská zručnost, nadšení pro krásu a touha po poznání, začne pod rukama sklářských mistrů vznikat zázrak, který možná kdysi hledali alchymisté – těžká, amorfní a temná hmota získá lehkost, tvar a schopnost nést a odrážet světlo.
Den neměl už v osmnáctém století dost hodin, aby se stačilo vybrousit a pomalovat všechno sklo ze zdejších skláren. Proto bylo potřeba využít co nejvíc denního světla k práci. Ať už svěčně mokrým kotoučem v brusírně skla nebo se štětcem z dlouhých, špičatých kuních chlupů nad těmi nejjemnějšími motivy. Brusiči a malíři skla tak sedávali u oken a pracovali od světla do světla. A aby bylo světla hodně a dlouho, měly jejich chalupy oken schválně víc. Výrazné okaté chalupy, podstávkové, roubené i hrázděné, postavené většinou u potoka či u náhonu. I podle nich dnes poznáte sklářskou minulost kraje Lužických hor.
„Zakopnete“ o ně na mnoha místech krajiny Lužických hor. Kopečky hlíny, skrývající úlomky zdejší sklářské tradice. Kopny od píšťal, odpuky či fragmenty kusů pokažených nebo rozbitých při broušení, malování, pukání a jiném zušlechťování skla. Bude však lepší o ně nezakopnout, spíš se po nich pozorně dívat, a když nějaký objevíte, opatrně jej rozebrat a prozkoumat. Je docela možné, že objevíte poklad.
Nenajdete je nikde jinde než na sklářských cestách kolem Kamenického Šenova a Nového Boru. Jsou širší a někdy i vyšší než běžné lavičky, tak aby si o ně bylo možné opřít nůši naplněnou až vysoko nad okraj surovým sklem z místních hutí a odpočinout si na cestě do brusičské dílny. Tam teprve český křišťál získá svůj ušlechtilý lesk a třpyt.
